Církev by měla připustit svobodnou volbu celibátu
Polovina kněží žije sexuálním životem. Tajně
Kodex kanonického práva říká, že celibát je zvláštní Boží dar, „jímž se mohou duchovní snáze a s nerozděleným srdcem svobodněji oddat Kristu a službě Bohu i lidem.“
Souhlasím, že askeze má opravdu velkou sílu. O transformaci sexuální energie mluví ostatně spirituální tradice napříč dějinami a kontinenty. Nezvládnutá síla ale umí srdce duchovního aspiranta, jímž je i katolický kněz, také rázem rozpoltit.
O sexuálním zneužívání dětí římskokatolickými kleriky se teď mluví na celém světě, otevřeně ho odsuzuje i nový papež František. Když na tohle přijde někde řeč, obvykle slýchám, že za to může právě celibát, který měla církev už dávno zrušit.
Pokusy tu už samozřejmě byly, ale zatím římští katolíci zůstávají, na rozdíl od historicky mladších křesťanských vyznání, v této věci konzervativní. Dokonce jsou přesvědčeni, jako například český teolog Jiří Skoblík, že pokud se církev jednou vzdá hodnoty celibátu, pak to učiní „s těžkým srdcem a ne pod praporem svobody, která konečně zvítězila“.
Má neústupné lpění na závazku celibátu opravdu na svědomí všechny ty neblahé činy a zničené životy? Známý psychiatr Cyril Höschl o tom svého času promluvil v časopisu Reflex.
V reakci na čtenářský dotaz předesílá, že tvrdých dat je k dispozici poskrovnu, ale ze dvou nezávislých průzkumů prý vyplývá, že mezi kněžími je šest procent těch, kteří sexuálně zneužívali nezletilé děti.
„Podobné proporce lze vystopovat i u homosexuálně orientovaných kleriků v celibátu, jichž je větší procento než v obecné populaci. Jedna studie uvádí výskyt homosexuálních jedinců mezi americkými biskupy až 30 %, což je šestkrát až sedmkrát víc, než by se čekalo,“ podotýká Höschl.
Poukazuje také na více zdrojů, které udávají, že asi polovina kněží se závazkem celibátu žije sexuálním životem, přičemž většina z nich má stálou partnerku. S vysokou tolerancí se na to prý dívají v Africe a „pedofilní úlety jsou tam daleko méně časté“.
Osobně si myslím, že by se církev měla vydat cestou kompromisu.
Institut celibátu nemusí nenávratně opustit, pokud připustí, aby pohlavní zdrženlivost kněží byla dobrovolná. Na takovou reformu už podle mě přišel čas. Spirituální majestát asketického života by morálně neutrpěl a u většiny lidí by římskokatolická církev sklidila uznání.
To, že by se kněží začali hned hromadně ženit nebo chodit do nevěstinců, je asi nesmyslný předpoklad. Možná by ale taková „ostuda“ byla snesitelnější než stín, který na současnou církev vrhají usilovně tutlané sexuální skandály s nezletilými.