Služba začala. Než se vrátí zvony z Římska

Dub 2, 2015

971 přečtení

Hrkače čeká šest obchůzek. Kdo je zapsaný v sešitku, má nárok na podíl z „kořisti“

Foto: D. Sekanina

Mostkovice – Slunce se už klonilo k obzoru, když ostrým větrem pronikal z dálky zvuk zvonů. V kostelech zpívali Gloria. Ještě než obrácené kalichy s kovovými srdci dozněly a podle starého obyčeje odlétly do věčného města, začaly už v ulicích drnčet první klepače, hrkačky, tragače.

Koledníci z Mostkovic měli sraz na autobusové zastávce v pět hodin odpoledne. Naštěstí ji ještě nikdo nestačil zmodernizovat, takže pod její obloukovou stříškou nachazí úkryt přes studeným severákem. Než dorazí všichni.

Jmenný seznam

Jakmile se dotrousí poslední, přijde vhod i popelnice připoutaná ke sloupku. Nejstarší kluci na plechovém víku rozevřou nalinkovaný sešitek a pustí se do prezence. Je snad v Mostkovicích velikonoční hrkání povinné?

„To přece, abychom věděli, jak rozdělit výslužku,“ smějí se. Koledování má totiž svůj systém.

„Nechodíme jen na Zelený čtvrtek, ale také o Velkém pátku ráno, v poledne, večer a pak ještě na Bílou sobotu dopoledne. Nakonec chodí stárci vybírat,“ zasvěcuje do tajů hrkání jeden z hrdých stárků, patnáctiletý Radek Sekanina.

Vysvětlil, že výslužku za písničku či básničku dostávají vlastně jen nejstarší předáci hrkačů, kteří do terénu vyráží jako poslední v sobotu před obědem. Proto ten seznam. Peníze a sladkosti je třeba spravedlivě rozdělit mezi všechny, kteří celé tři dny poctivě rámusili a lomozili.

Příklad v rodině

Letošní seznam čítá dobrou dvacítku jmen. Na svůj podíl se těší malí caparti, junáci na prahu dospělosti, chlapci, ale také jedna dívka. Osmiletá Eliška své klučičí vrstevníky s přehledem trumfne ve znalostech. „Proč hrkáme?“ přemýšlí jen chvíli: „Protože zvony odletěly do Římska!“

Žádná ruka se nezvedne, když zazní otázka, kdo chodí do kostela? Děcka z Mostkovic toho o velikonoční tradici neví o moc víc než děti odjinud. Něco slyšely doma, něco si zapamatovaly ze školy. Tradici ale věrně nesou dál. Tím nejdůležitějším je totiž příklad.

„Začal jsem hrkat se strejdou tak v pěti letech. Děda mi vyráběl různé klepačky a tragače. Pak jsem začal chodit sám a poslední dva roky beru ségru,“ prozrazuje Radek Sekanina, který zanedlouho dostane občanku.

Služba do Velikonoční noci

Čas se nachýlil, do rukou už hodně zebe, je potřeba vyrazit. Skupinka se dala na pochod. Nejdříve jen nesměle, pak trochu odhodlaněji a nakonec až trochu zlomyslně drnčí dřevěné zvony Mostkovicemi. Těm, kdo sedí v teple za okny, zní po celou dobu slavnostně. Počasí, nepočasí – jarně.

Služba klukům „úředně“ skončí při Gloria Velikonoční vigilie. Na prahu noci nocí, kdy se bronzové kalichy vrací nazpět z „Římska“, s dobrou zprávou a s požehnáním prvního biskupa.