Procházka školou, sedmdesát let po maturitě
Obchodní akademii měli jen pro sebe. Studenti z roku 1945
Foto: D. Sekanina
Prostějov – „To je tak hezký pocit, být tu zase po takové době,“ hladila starobylé stěny tichá slova. Sto dvacet let stará budova jakoby je kvitovala s povděkem, v poklidu sobotního dopoledne pohroužená do vlastních vzpomínek.
Když ústa, která je pronášela, zápasila kdysi s maturitní otázkou pod její střechou, bylo jí, Obchodní akademii v Prostějově, teprve padesát let. Budoucnost si, stejně jako její tehdejší studenti, malovala v barvách. Pár měsíců po druhé světové válce voněly přísliby života ve vzduchu.
Sedmdesát let
Spolužáci z tehdejší 4. A se rozprchli po světě. Některé vítr zavál až do Austrálie, Jižní Ameriky, Kanady. Většinu ale čekal osud v reálném socialismu. Úřady za okupace povolovaly jen dvě třídy na ročník, a tak v protektorátních lavicích sedělo pospolu třiapadesát studentů. V sobotu si přišlo s pokorou a diskrétní radostí zavzpomínat pět z nich. Zda jich je naživu víc, netuší. V tomto počtu se schází posledních pět let a o ostatních mnoho neví. Svou prostějovskou alma mater, kde odmaturovali v roce 1945, nostalgicky navštěvují už sedmdesát let.
„Posledních dvacet let co tři roky a od roku 1996 každý rok. Vždycky v červnu,“ loví v paměti. Bez ohledu na věk váží i delší cestu, protože jsou, až na jedinou výjimku, přespolní. Jeden z devadesátiletých absolventů přijel až ze Šumperka. Sám, bez doprovodu, vlakem. V padnoucím obleku a bezchybně vyleštěných botách. Prvorepubliková etiketa.
Nuceně nasazení
„Když jsme končili třetí ročník, dozvěděli jsme se z rozhlasu, že střední školy budou po prázdninách zavřené. Museli jsme se přihlásit na práci ve válečných podnicích. Většina hochů byla nasazena ve Wikovce, děvčata šla do konfekční fabriky Lukavský,“ líčí devětaosmdesátiletý František Bendář, který žije v Dřevohosticích, ale pochází z Ivanovic na Hané. Proto nejdříve nuceně pracoval v místní sladovně.
„Pak mě ale poslali kopat zákopy do Brna. Naštěstí jsme nemuseli dřít. V posledních dnech války přišel přípis z obchodní akademie, že zase začíná škola. Učili jsme se od půlky května a maturitu skládali v září. To proto, abychom stihli nastoupit na vysokou školu. Já sám jsem toho využil,“ říká inženýr Bednář, který se posléze vrhl na kantořinu.
Oživlá minulost
Celá pětice absolventů zvládla nakonec všechna tři patra Obchodní akademie. Ostatně pamětní síň školy je až těsně pod střechou a teprve ta skýtala naději, že zde mezi ostatními spatří pověšené na zdi maturitní tablo z roku 1945. Abiturienti jej sice neobjevili (naštěstí mají jednu jeho fotku), ale zato udělali radost ředitelce Evě Lošťákové, která jim ochotně otevírala dveře v celé budově. Na ještě starších tablech totiž dokázali rozpoznat a pojmenovat dávno zapomenuté členy učitelského sboru.
„Veleba. To byl hrozný nervák. Dodnes si vzpomínám, jak jsem se třásl, když sáhl do pláště pro notes a nekonečně pomalu v něm listoval. Ještě ne, ještě ne, už. Proboha, na téhle stránce už musí být moje jméno! Vyzkouší mě?“
Ruka Evy Lošťákové na papíře jen kmitala, podobná příležitost se už nejspíš nikdy nenaskytne.
V sobotu před obědem byla rozluštěna také hádanka v podobě starobylého přístroje, o jehož původu a funkci se dosud jen spekulovalo. „Je to frankovací stroj,“ shodli se návštěvníci z minulosti a cedulka Kurňa, co to je? i s tipovacím lejstrem mohla zmizet ze stolu.
Děkovací řeči byly dlouhé, loučení vřelé a vzpomínky ožívaly ještě celý zbytek dne u kávy a vína v Národním domě. Starožitné vitráže Obchodní akademie už v těch chvílích opět tiše a o samotě čekaly na paprsky pondělního rána, kdy kolem nich prohučí houfy současných dívek a kluků. S hlavami plnými ne vzpomínek, ale myšlenek na prázdniny.
Foto: D. Sekanina