Kultura v Prostějově: umění na smetišti

Pro dvě sochy z mezinárodního sympozia se už nenašlo místo ani ve skladišti. Spějí ke zkáze u zdi zbořeniště jezdeckých kasáren

David Sekanina

Foto: D. Sekanina

Prostějov – Schody do nebe a Konečná brána. Poetická jména dvou sochařských děl, na která se naskýtá zoufalý pohled. Když je sochaři Jaroslav Řehna a Stefan Curelaru dávali městu, netušili, jak ubohý osud je čeká. Obě stojí u zdi zbořeniště jezdeckých kasáren jako dva zpráskaní pacholci. Prší na ně, sněží, praží slunce. Odstavená, počasí napospas.

Mezinárodní sympozium Hany Wichterlové radnice zrušila, po Prostějově je bez rozmyslu roztroušených pár vyřezávaných plastik. Za deset ročníků akce, nad níž se kdysi vznášely bubliny velkohubých, oslavných projevů politiků, jich vzniklo celkem šedesát šest. Kde všechny ty sochy, které z kmenů topolů, jasanů a dubů vyřezalo čtyřicet devět umělců z patnácti zemí světa, vlastně jsou?

Už se nevejdou…

Na tuto otázku už nejspíš neumí nikdo odpovědět, v každém případě se obdarovaný staral tak špatně, že některé plastiky zkrátka shnily. A stejný osud čeká i Schody do nebe a Konečnou bránu. Vydány všanc počasí nemají šanci přežít. Sochy, kterým se nedostala náležitá péče, odvezlo město před jejich vykácením ze Smetanových sadů a „zašilo“ právě ve zbořeništi někdejších kasáren.

„Ty dvě sochy se už dovnitř nevejdou,“ vysvětluje Libor Vojtek, šéf odboru majetku města, proč stojí venku u zdi. Na otázku, zda jsou tedy určeny k likvidaci, odpovídá, že rozhodně ne.

„Se sochami je nakládáno tak, jak rozhodne orgán města. Momentálně jsou uskladněny a jiné pokyny nemáme,“ konstatoval vedoucí odboru. Kolik jich uvnitř kasáren stojí, nedokázal bez podkladů říct.

Duchovní zážitek

Schody do nebe a Konečná brána. Symbolické názvy. Když se během sympozia v roce 2008 ptali autora, mladého rumunského výtvarníka Stefana Curelaru, říkal, že pojmenování Konečná brána odkazuje k naději, že každý konec představuje začátek něčeho nového.

Představoval si, že skulptura ve tvaru řeckého písmene Omega bude stát někde v parku, aby jí lidé mohli volně procházet sem a tam a zprostředkovala jim symbolický duchovní zážitek. Teď jeho artefakt stojí na blátě u rozbité zdi za rezavým plotem a nikdo se k němu nedostane.

Dobrý hospodář

Prostějovská radnice se ráda pyšní tím, jak dobře umí hospodařit a šetřit. V případě sbírky darovaných soch je to trochu zvláštní hospodaření. Aby ušetřila za údržbu a ve finále také za záchranu několika desítek uměleckých děl, raději je odstaví z očí a nechá propadat zkáze. A tváří se, jakoby většina z nich ani nikdy neexistovala.

„Jinak se hlídá každá koruna, ale tady rázem zmizely milionové hodnoty. Je mi to líto,“ není příliš do řeči Miroslavu Švancarovi, který všech deset ročníků mezinárodních sochařských sympozií organizoval.

Poslední se odehrál v roce 2011. Pak bylo rozhodnuto o tom, že sympozia budou jen jednou za tři roky. Kdo však čekal, že uvidí pracovat výtvarníky pod širým nebem u Národního domu zase v červenci a srpnu 2014, zmýlil se. Radní, v tichosti a nenápadně, sympozium papírově zrušili rok před dalším plánovaným ročníkem.

Původní ambiciózní nápad na galerii soch na „korze“ ze Smetanových sadů k pernštýnskému zámku se nikdy nerealizoval.

…

A právě proto, ač si to mnohdy neuvědomujeme, máme obrovskou odpovědnost zejména vůči naší zemi. Pro mnohé umělce jsme jejich prvním kontaktem s Českou republikou; Prostějov po dobu konání sympozia reprezentuje celou naši vlast a Prostějované českou mentalitu.

A to je pro nás, pořadatele, velká výzva a zároveň nemalý závazek. Je na nás, abychom zahraničním umělcům naše město představili v co nejlepším světle a aby návštěva Prostějova pro ně znamenala nezapomenutelný a hlavně pozitivní zážitek.

Podle ohlasů sochařů, kteří sympozium Hany Wichterlové už navštívili, se nám tento cíl dosud dařilo plnit, a věřím, že tomu tak bude i v ročnících dalších.

(Z projevu místostarosty Pavla Drmoly v roce 2007)