Ejhle kostel! A jsou v něm lidi!
V Noci kostelů připomínají chrámy haly hlavních nádraží
Prostějov – První na cestě byl kostel na Brněnské. Už z dálky mi bylo podezřelé, že kolem Cyrila a Metoděje není žádný hlouček a u zámku na vratech mi pak proletěla hlavou myšlenka, jestli jsem si nespletl datum.
Nespletl, byl pátek po sedmé a Noc kostelů právě začínala. U Tetína však na rozdíl od loňského roku měli lidé smůlu. Minule tu zvědavé oči klouzaly po sochách a freskách při zasvěceném výkladu, ve staré smuteční síni voněl štrúdl a děti tu blbly před koncertem kapely křesťanských studentíků.
Letos nic, stejně jako u Milosrdných. „I tentokrát byl kostel Jana Nepomuckého z důvodu pokračujících restaurátorských prací v interiéru uzavřen. Máme přislíbeno, že je to již naposled,“ omlouvali se napůl organizátoři Noci kostelů 2014.
Nechal jsem si tedy zajít chuť na lahodné zvuky varhan a fresky Františka Antonína Šebesty a vypravil se k hlavnímu kostelu. Tak trochu kvůli programu na papíře, který jsem si před tím nestihl pořádně nastudovat na internetu.
Co jsem ovšem věděl, že na výběr je toho hodně. V Prostějově otevřelo navečer 23. května šest chrámů a dvě modlitebny. V celém okrese se k celostátní akci připojilo dvacet svatostánků.
V kostele Povýšení svatého Kříže zrovna zpívaly Proměny, sbor, který ve žlutozelené kombinaci šátků kolem rozvibrovaných ženských hrdel konkuruje starosvětské prostějovské Vlastimile – melancholickému a nevětranému anachronismu na lokální hudební scéně.
V předsíni kostela si na sebe mladý organizátor rozdávající razítka do poutnických pasů vylil kafe a tak jsem taktně odvrátil hlavu k protější stěně, kde mě zaujal krabatý plakát s výjevem Hostýnské Madony.
Sice nepříliš důstojná, ale nezbytně levná náhrada za velké plátno, které vítalo prostějovské katolíky při bohoslužbách od roku 1859. Do minulého roku, kdy ho někdo ukradl. Vplížil se do chrámu přímo v poledne, zarýgloval vrata, vytáhl nůž a po chvíli tu po něm zůstal jen o zeď opřený dřevěný rám.
Pohledem na plakát Panny Marie Svatohostýnské s Ježíškem se ale příchozí moc nezdržovali, spěchali za slečnami z podnikatelské školy, které jim ve starodávných šatech a sebevědomými hlasy s typickou intonací průvodců vyprávěli příběh hlavního prostějovského kostela se svojí největší zvláštností – „nehořlavým křížem“.
Bylo na čase jít, ochablou trpělivost dětí je potřeba vzkřísit kornoutem zmrzliny. Cukrárny naštěstí pochopily, že se v Noci kostelů nevyplatí zavřít příliš brzy.
Minuli jsme historickou bryčku čekající na zadky znavených putujících u Husova sboru, právě se tu slavila mše za účasti patriarchy husitské církve Tomáše Butty, a zamířili ke Kalichu. Art deco modlitebnu českobratrské církve evangelické i s kouzelnou zahradou už halil těžký soumrak.
Ve sboru Českých bratří pojali Noc kostelů jako malou hudební slavnost. Barokní hudbu vystřídaly spirituály secvičené sborem Exaudi a pak se auditorium pohupovalo v rytmech popových evergreenů. V lavici bylo volno, tak jsme přisedli. Uplynula půlhodina, mezi níž tuhly nejen koutky v blaženém úsměvu, ale i nohy. Rozhodně bylo ještě kam jít a uvnitř v hlavě a v hrudi by se i chtělo, ale nakonec jsem naléhání dětí toužících po peřinách rád podlehl.
Na to, aby zjistily, že kostely nejsou staré, prázdné domy s věžičkami, kde nikdo nebydlí, ta malá procházka po Prostějově stačila.
Noc kostelů byla kdysi (před deseti lety ve Vídni) dobrý nápad. Už proto, že ti, kteří do kostela nechodí pravidelně kvůli své víře, ale snad by i zašli častěji jen tak, neodrazuje od bloumání v chrámových lodích s hlavou vzhůru jakýsi „posvátný“ ostych z majestátu sakrálních prostor. V Noci kostelů připomínají totiž chrámy haly hlavních nádraží. Lidí je tu jako mravenců.
Další články v rubrice Nejčerstvější